Že bych umřela?

16. května 2015 v 18:58 | Ally 牛 |  Blog, info..
A já, že prý na blogu vydržím a neskoncuju to po pár dnech - ano, určitě.. mě v tom rozhodně můžete věřit.
Ne, že by mě to přestalo bavit, spíš jsem neměla motivaci nebo nápady, nebylo mi dobře, měla jsem toho moc do školy, nešlapal doma internet, zapomněla jsem, jak se píše na klávesnici, měla jsem hlad, rozpadla se mi židle .. em, dobře, už jste asi poznali, že to jsou výmluvy. Většina těch věcí se ani nestala. Jedno z mála, co bylo pravdou, bylo to, co jsem zmínila jako první a co bylo použito v záporné větě. Poukazuji na ,Ne, že by mě to přestalo bavit' a upravuji to na ,,Přestalo mě to bavit'. Jelikož mám ale teď pořád chandru (= špatnou náladu, doma to používáme, i když vůbec nevím proč), chtěla jsem z toho nějak utéct a vrátit se sem. Napomohlo tomu i to, že jsem po sto letech viděla nějaké epizody poníků (ano jsem broník, mám dojem, že jsem to tu ještě nezmiňovala), což vedlo k šmejdění po pár nejmenovaných blozích mých starých internetových přátel, do jejichž skupiny jsem dříve tak trochu patřila. Pak jsem ale ze svého blogu zmizela tak trochu beze stopy a beru ho jako minulost, takže asi nemám v plánu se k němu vracet.

Tak pokud si alespoň trochu pamatuju, co jsem zatím napsala, vysvětlili jsme si, proč jsem zmizela a proč jsem zase zpátky. Ono to v podstatě nemělo vůbec žádné následky, že jsem sem přestala psát, stejně tu nemám žádnou návštěvnost, nějaký článěk, který by vysvětloval mezeru ale být musel.

Pac a pusu, Ally.

 

Doctor Who: povídka - 4 část - Něco

14. března 2015 v 17:30 | Ally 牛 |  Dívka v pruhovaných ponožkách
Po chvíli konečně nabrala vědomí. Všechno bylo zrcadlově převrácené. Dívala se sama na sebe do zrcadla, ten odraz byl ale poněkud jiný než obvykle. Něco divného jakoby z ní sálo její podobu. Když se zdálo, že má to ,,něco" hotovo, škodolibě se to usmálo a odešlo. Maggie v tu chvíli konečně pochopila, kde se nachází. Splnil se jí jeden z těch dětinských snů - podívat se za zrcadlo. To nebyl jediný problém, kterému teď čelila. Nedalo se jít zpět. Ať se snažila, jak se snažila, ať na sklo bouchala sebevíc, nemohla se vrátit.
,,Sakra!" zavztekala se. Po vyčerpávajících minutách pokusů navrátit se zpět padla na kolena. Zadívala se do zrcadla.. bylo divné v něm nevidět svůj odraz. Počkat..
Maggie se okamžitě podívala na své ruce. Neviděla je, i když měla jistotu, že je drží před sebou. ,,No to si ze mě děláte srandu!," zařvala. Cítila jak rudne - i tak by to na ní teď nikdo nepoznal, je přece neviditelná. ,,Nejdřív se mi zjeví nějaký magor s budkou, potom mě vcucne zrcadlo a nakonec mi něco jen tak čáry máry vezme podobu?" i přesto, že byla neskutečně naštvaná, podařilo se jí zachovat alespoň nějaký klid. ,,Doctore.. ať jsi kdo jsi, prosím tě pomoz mi."
-
Doctor se stále pokoušel najít zdroj té neskutečně velké rány, kterou slyšel pár minut předtím. Šroubovák mu v tom ale nijak nepomáhal - ba naopak, zdálo se, že mu to teď spíš jen žere čas. Signály ho vodily stále na nová místa a vždy tam vydrželi jen chvíli. Zastavil se. Uslyšel za sebou kroky a když se za nimi otočil, spatřil Maggie. ,,Našla jsi něco?" přistoupil blíže k ní.
,,Nic." mile se usmála a zavrtěla hlavou.
,,Dobře..," kývnul on ,,Můžu k vám domů?" zeptal se po chvíli.
,,Jistě." opáčila rychle ona se samozřejmostí v hlase ,,Jen račte dál."
,,Chováš se divně, není ti něco?"
,,Samozřejmě, že ne." opět ho obdarovala úsměvem. On jí to poněkud nervózně oplatil a vrazil k nim do domu. Několik málo minut si zaujatě prohlížel jablka na stole v kuchyni a pokračoval v průzkumu. Když se dostal až do koupelny, zůstal strnule stát - ze zrcadla na něj místo jeho odrazu pomrkávalo něco nesmírně divného a ohyzdného. Cítil ten samý trhavý pocit, který předtím Maggie, stihnul však včas zareagovat a chytnul se dveří, když poté trochu zabral, mohl zalézt za roh. Nakonec se opřel o stěnu a snažil se to vydýchat. ,,Dobře," koutkem oka mrknul po zrcadle ,,Asi mi nezbývá nic jiného. Snad mě neobviní z ničení cizího majetku.."
Okamžitě vzal ozdobnou vázu, která stála vedle něho a mrštil s ní o zrcadlo. To se po chvíli rozpadlo na stovky malých střípků, které se zablištěli v paprscích slunce. ,,Hahá! Jedna nula pro mě!"
Kleknul si vedle střepů na zemi tak, aby do nich moc neviděl a opatrně je ,osonikoval'. I tak věděl, že v malých částech ta potvora, co se v nich ukrývá nemá tak velkou sílu, jako v obrovském dvoumetrovém zrcadle, ale jistota je jistota. ,,Ale ale.. copak na Zemi dělají Kirosakové?"

Povídku můžete najít také zde. ;)

Doctor Who: povídka - 3 část - Hrajeme si na Sherlocky!

14. března 2015 v 17:28 | Ally 牛 |  Dívka v pruhovaných ponožkách
,,Tak jo, projdeme si to znovu. Běháš po naší zahradě s nějakým svítícím elektronickým lízátkem a-"
,,S čím že to?" zarazil ji okamžitě Doctor a ve tváří se mu mísily pohledy pobavení a uražení. Přestal na chvíli pobíbat a pozoroval ji.
,,Já nevím co to je, tak se hned neurážej prosím." bránila se s upřímností Maggie a rozhodla se v tom radši dál neplácat.
,,Sonický šroubovák," řekl s úsměvem Doctor a opět se věnoval pobýhání ,,Můžeš pro mě prosím něco udělat?" napřímil se po krátké odmlce. Maggie přikývla a čekala, co za úkol jí bude přidělen. ,,Zkus se tu porozhlédnout. Kdyby jsi našla něco, co způsobilo tu řachu, dostav se na stanoviště. Mimochodem, oficiálně prohlašuji vaši zahradu za stanoviště. Pochybuju, že se ti něco podaří najít, jelikož i já mám problém s tím se orientovat. Zbláznil se mi šroubovák, pořád mě to vodí jinam.. Ale nebudu tě podceňovat, vypadáš na to, že si chytrosti pobrala dost." nakonec Maggie obdaroval tím nejkrásnějším úsměvem, který v celém svém životě viděla a malinko na ní mrknul.
Vydala se tedy nejdřív prozkoumat dům svých rodičů. Nikdo nebyl doma, její otec byl v práci a matka byla na každotýdenním nákupním dobrodružství. Došla do kuchyně. Žádné velké změny - hromada nádobí čekající na umytí, úhledný stůl z dubového dřeva a na zemi trocha rozlité vody. Letmo místnost projela očima a otočila se. Jakoby se v té rozlité vodě něco mihlo.. ,Blbost, jen odraz světla' domluvila si.
Většina dalších místností byla v pořádku. Nic zvláštního, nic nenormálního.
,,Doctore?" Maggie vykoukla z okna v prvním patře ,,Co že to vlastně hledáme?"
,,To ještě nevím, zkoušej to dál.." odpověděl rychle on a vypadal, že nad něčím přemýšlí.
,,To jsi mi teda pomohl.." zamumlala si pro sebe a pokračovala. Prošla kolem zrcadla, které stálo v ložnici. Znovu měla pocit, jakoby se v tom odrazu něco mihlo, ale odmítala tomu věřit. I tak však přistoupila blíž a zahleděla se do něj. Dál už následovala jen palčivá bolest hlavy, trhnutí a černo...

Povídku můžete najít také zde. ;)
 


Doctor Who: povídka - 2 část - Myšlenky a vzpomínky

14. března 2015 v 17:26 | Ally 牛 |  Dívka v pruhovaných ponožkách
Doctor Maggie beze slov obešel a následoval zvuk hromové rány. Maggie se ani nerozmýšlela a pospíchala v těsném závěsu za ním.
,,Asi nemáte šajna, co to bylo, co?" zeptala se. ,,Nemám," odpověděl on ,,Ale jak sama vidíš, hodlám to zjistit." otočil se pohledem směrem k ní a bylo na něm vidět, že hledá téma, které by trochu odlehčilo situaci. ,,To teď letí kravaty?" zeptal se po chvíli a zaujatě si prohlížel tu, která sídlila na Maggiině krku ,,Že jsem to nevěděl předtím."
,,Kdy předtím?" vyzvídala Maggie, toužila se o tom podivínovi dozvědět víc ,,Vy jste ji vystřídal za toho motýlka, co? Proč? Víte, já se v oblečení nevyznám, to je na mě ostatně i vidět, ale řekla bych, že ti už vyšli z módy. Rozhodně víc, než kravaty."
,,Motýlky jsou cool." opáčil on a dál už se mluvit nenamáhal. Pospíchal k místu, kde se předtím ozval výbuch. Zastavil se až u domu Maggieiných rodičů. ,,Děláte si ze mě srandu?," vyhrkla Magg ,,Náš dům? Co to vůbec bylo předtím za řachu? A co to sakra držítě v ruce? Hej? Slyšíte mě?"
Doctor si Maggie už absolutně nevšímal a běhal se sonickým šroubovákem ode zdi ke zdi. ,,Ale tady přece nic není..," mumlal si pro sebe ,,že by jsi byl rozbitý?" prohlížel si svůj šroubovák a Maggie na něj ohromeně zírala. ,,Copak vám úplně šiblo?" zeptala se ho rozzlobeně.
,,Byla by jsi tak laskava a začala mi konečně tykat?" zněla jeho opožděná reakce. Maggie neodpověděla a dál pozorovala jeho prazvláštní činy. Připadal jí tak strašně zvláštní a cizí, na druhou stranu jako by v ní vzbudil ztracené vzpomínky. Jakoby ho znala už kdysi dávno, jen si na to nedokázala vzpomenout.. ,Vždyť po světě chodím šestnáct let,' zahazovala svoje myšlenky ,Přestaň myslet na blbosti.'

Nedokázala ale zahodit tu, která její hlavě vévodila nejvíc. ,I když vypadá jako člověk, nemůže jím být.'

Povídku můžete najít také zde. ;)

Doctor Who: povídka - 1 část - Lékař bez jména

14. března 2015 v 17:24 | Ally 牛 |  Dívka v pruhovaných ponožkách
Co by jí v tu chvíli zajímaly nějaké pitomé boty - vždyť má evidentě halucinace. Je to normální, aby se cosi modrého najednou z ničeho objevilo uprostřed zasněženého žitného pole? To asi opravdu ne. V těch pruhovaných ponožkách prostě vyskočila z okna rovnou do sněhu (žadné obavy, bydlela v přízemí) a kráčela si to přímo k té boudě. Začala ji obcházet kolem dokola a občas se jí dotkla nebo na ní zaťukala. Byla ze dřeva. Jak záživné zjištění, opravdu. Když si prohlížela nápis, který byl vepsán v její horní části, slyšela zvuk otevírajících se dveří. Civěl na ni poměrně vysoký muž s načesanýmy hnědýmy vlasy a upravil si rudého motýlka, který sídlil na jeho krku. Maggie se nejdřív vyděsila, ale po malé chvíli, kdy mu koukala do očí pocítila kouska klidu a začala si s menší nervozitou prohmatávat svůj objemný cop, který nosila ve dne v noci už několik let.
,,Kdo jste?" zeptala se okamžitě. Snažila se ale, aby její hlas zněl klidně a vyrovnaně. Ten muž se zaraženě podíval na její ponožky. Poté na ní s dojatou grimasou v tváři jen tak zíral a mlčel, načež se své dojětí pokusil zamaskovat tím, že si znovu upravil motýlka a dal se s ní do hovoru: ,,Já?"
,,Samozřejmě, že vy." kývla Maggie ,,Kromě vás už jsem tu jenom já. Je sice pravda, že trpím samomluvou, ale vím, kdo jsem." dodala nakonec. On se usmál a konečně jí odpověděl: ,,Jsem.. Doctor. Prostě Doctor."
Maggie si ho prohlížela. Nezdálo se jí to úplné. Slovo doktor přeci označuje hodnost. Potlačila ho tedy znovu k tomu, aby jí řekl, kdo to sakra je. ,,Vy jste prostě jenom lékař? Doktorové mají nějaká jména ne? Uveďte jméno a přijmení." Pociťovala jistý mráz na chodidlech. To jí konečně došlo, že stojí ve sněhu jen ve svých ponožkách.
,,Žádný lékař. Jsem Doctor. Říkej mi Doctor. Všichni mi říkají Doctor. Ber to jako křestní jméno. Bez přijmení. Jednoduché." díval se na ni s určitým respektem v očích. Stále se na ni usmíval. Nikdo, kdo by ho znal osobně by nechápal proč. Jen on to věděl. Maggie to očividně zarazilo, ale přesvědčilo natolik, aby ho tím přestala otravovat. Načala tedy nové téma. ,,Co je tohle za.. rozmanitou.. kadibudku?" zaklepala na dřevo. Bylo zřejmé, že neví, jak to má pojmenovat. On se zasmál, ale neodpověděl. Vylezl rychle ven, aby neviděla dovnitř a nadechoval se, aby něco řekl. Ale nevyslovil ani ň. Myslím, že za to mohla ta obrovská řacha, která se ozvala opodál.

Povídku můžete najít také zde. ;)

Doctor Who: povídka - prolog - Černý notebook

14. března 2015 v 17:05 | Ally 牛 |  Dívka v pruhovaných ponožkách
Maggie Josephine Brownová seděla na okením parapetu a vrtala se ve svém černém notebooku. Ona tyhle věci ráda. Když nespala a nebo se nenudila ve škole, vždycky se vrhla po nějaké elektronice. Ten notebook byl ještě poměrně nový, ale co se dá vylepšit, to se nemuže jen tak nechat stát na stole. Po pár minutách odložila šroubovák (šest let odcizený z práce jejího otce) a rozhodla se své veledílo otestovat. Nakonec se nabourala na nejbližší wifi a pokoušela se dál dobývat svět pomocí internetu. Možná že je na techniku docela dobrá. Na holku. Pravděpodobně to bude tím, že nemá přátele. Nikdy nebyla nějak zvlášť oblíbená, ať už vkročila kamkoliv. Hezká byla, vtipná také, proč byla tedy tak opovrhovaná? Odpověď je prostá - nikdo jí nerozuměl. Byla velmi chytrá a její hry a hesla prostě mnoho jejích vrstevnků nepobralo. Asi by to vyřešila škola pro nadprůměrné, ale tam zase nechtěla jít ona sama. Nechala život plynout tak, jak jí to osud nadělí a vždy si říkávala prosté ,Stačí věřit'.
Venku mrzlo, celá krajina byla pokryta sněhem a jí začínala být zima na chodidla, kterými pohupovala sem a tam. Není se čemu divit, jediné, co na nich měla byly černobíle pruhované ponožky. Zrovna se chtěla otočit a slézt z okna dolů, aby si vzala nějaké boty, když uslyšela ten divný zvuk. Na poli kousek od jejich domu se začalo rýsovat něco modrého, hranatého a opravdu hodně nereálného.

Povídku můžete najít také zde. ;)


Zasahování do života zvířat foťákem

12. března 2015 v 14:55 | Ally 牛 |  Když mám foťák v ruce
Hi-y! Včerejšího dne jsem trochu zasáhla do poklidného života zvířat u vody a ,,atakovala" je foťákem. Naštěstí mi začali hrdě pózovat a ani se mě moc nebáli - což mě samozřejmě potěšilo, když jsem tam přišla hlavně kvůli nim. Z těch miliónů fotek, které jsem pořídila jsem vytřídila jen pár, o které bych se s vámi podělila.
No.. tedy. Když už jsem u toho, pravděpodobně jste si mysleli, že už jsem dávno zmizela ze světa, že? Já vím, já vím.. po jednom článku a pár pokusech o zdokonalení blogu se na to vykašlat je ubohé a jsem si toho vědoma. Ale víte co? Jsem zpátky!
Nebudu vás už dál trápit omluvami, ukážu vám ty slibované fotky.



Začínám tím, s čím jsem nejspokojenější. :)


Ostatní povídky

6. ledna 2015 v 21:26 | Ally 牛 |  Ostatní povídky
..

Harry Potter povídky

6. ledna 2015 v 21:26 | Ally 牛 |  Harry Potter povídky
..

Doctor Who povídky

6. ledna 2015 v 21:24 | Ally 牛 |  Doctor Who povídky


Dívka v pruhovaných ponožkách - Maggie Josephine Brownová není dívka, která by o sobě mohla tvrdit, že má mnoho přátel. Ba naopak - nemá téměř žádné. Byla obdařena nadprůměrnou inteligencí a svůj dar tak může použít na svou oblíbenou zábavu, totiž technologii. Je to ale i důvodem, proč jí všichni opovrhují? A co má znamenat ta modrá budka u ní před domem?

Kam dál